V přípravě se objevují trhliny……

V listopadu není moc dní, kdy by české hory nabízely slunečné nebo alespoň příjemně polojasné počasí s trochou slunečních paprsků. Je nutné sledovat předpověď počasí, a pokud ta dává naději, hned využít příležitosti. Když jedu směr Krkonoše, tak svítání u Vidochova dává naději, že by slunko dnes mohlo aspoň trošku prozářit jinak zataženou oblohu.  Díky mimosezóně není problém ve Špindlerově Mlýně zaparkovat gratis. Co však problém již je, pokusit  se vyjednat u  pana řidiče autobusu na Špindlerovku, platbu převodem či jiný způsob, když jsem si zapomněl peněženku. Jo nemám u sebe hotovost ani kartu…. Ještě že turisté jsou většinou naprosto v pohodě. Když se obracím na hlouček čekajících a vysvětlím jím můj problém – prakticky hned mě jedna dobrá duše kupuje lístek. Marná je moje snaha předat mu kontakt, že mu peníze samozřejmě pošlu….

Místo výhledů šedá opona…..

Dobrou zprávu střídá zase špatná. Kousek za Špindlerovkou  se nořím do bílé tmy. Dohlednost na zhruba šest tyčí ani o kus více. Předpověď počasí říkala, že by se to mělo trhat. Hodina chůze a kolem stále monotónní šeď… Symbolicky u Slunečních kamenů se na 20 sekund protrhne šedá opona. 1 snímek a zase monotónní šeď. Žádné výhledy na malebná jezírka Wielki a Maly Staw se nekonají.  Na rozcestí Spalona Strážnica se ptám polských turistů, zda je i dole taková mlha – bohužel ano. Když dole není naděje na zlepšení, je třeba změnit plán. Zkusíme to nahoru. Hurá na Sněžku!

Opona se zvedá a na scéně se objevují sluneční paprsky i „naháči“

 A před Slezkou boudou přichází odměna. Sílící vítr alespoň místy rozfoukává mraky! První sluneční paprsky. Sněžka jako by tu stále neměla být – prozatím se ukrývá zahalena za šedou oponou. Ale živel větru je silnější. Alespoň na krátké okamžiky odhaluje majestátnost naší nejvyšší hory. Snad proto, aby si člověk ještě více vážil této dramatické scenérie, hned v zápětí vyžene sílící vítr mlhy a mraky z Obřího dolu vzhůru a Sněžka je opět zahalena. A toto divadlo se v nepravidelných úsecích opakuje.

Na pozadí této scenérie se odehrává další těžko uvěřitelný příběh. Při focení u Slezké boudy mě předchází „turista“ vlastně spíše extrémní otužilec – pouze v šortkách a do půl těla!  Na malou chvíli jde načerpat energii do útrob Slezké boudy. Když stoupám po řetězech v ohromném vichru, který se místy snaží strhnout člověka z cesty – otužilec zahajuje útok na vrchol. Ani si nechci představovat, jak ho ledový vichr musí štípat do kůže…. Dal to! Na vrcholu jej čeká sladká odměna – „hřejivé“ obětí od drahé polovičky. Ta kromě kraťasů, stylové beranice a sportovní podprsenky na sobě nemá rovněž nic! Oba mají nejen ode mě palec nahoru – neskutečná vůle.

Zase stálo za to vyrazit

Lanovka samozřejmě nejezdí . Snad o to více zajímavých postav se na vrcholu sešlo. Další skupinka borců – rovněž z Polska má na zádech pěnové extra lehké podložky a lá pekáč. Co půjde – pojedou dolů. Trochu bláznivý, ale skvělý nápad jak si zpestřit a zatraktivnit putování po horách. Však i my jsme zvládli s pětiletým Honzíkem sjet na sáňkách ze Sněžky zpět až do Pece pod Sněžkou!

Kaplička sv.Vavřince nabízí klidné místo na krátký odpočinek. Poté ještě krátké pokochání a mířím dolů. Od Slezké Boudy se dávám po Modré TZ směr Luční Bouda a poté po Červené TZ směr Kozí hřbety a Špndlerův Mlýn.  Brzy se opět stahuje šedá opona. Nevadí,  i to hodinové představení stálo opravdu za to!!!

Profilem středně náročná pěší trasa:  Špindlerův mlýn - autobusem na Špindlerovku – po červené TZ směr Sněžka  – Sněžka - Luční Bouda – Kozí hřbety – Špindlerův mlýn

• stoupání cca 970m
• 21 km
• 6 hodin chůze

přesná mapa a profil trati zde.