Z parkoviště na Horních Mísečkách, kde mimo sezónu pohodlně zaparkujete, se vydejme po žluté tzv. Bucharovou cestou směr Vrbatova Bouda. Já si to malinko prodloužil dále po červené k rozcestí Pod Kotlem a na Pančavskou Louku mě dovedla zelená TZ. Pramen Labe byl ještě tále pod sněhem a bílá prázdná planina směrem k hraniční cestě česko-polského přátelství nabízela velmi nevšední a uklidňující atmosféru. Violík se svými skalisky s jedinečnými mechovými porosty už byl předzvěstí dramatických scenérií Sněžných jam. Právě v období kdy začíná jarní tání, nabývá zdejší scenérie nejbyzardnějších podob. Přes hrany srázů vysí sněžné jazyky, které příroda modeluje do nejrůznějších tvarů. Nádhera.

Po žluté jsem stále mírně z kopce klesal až k Labskému vodopádu, nad nímž si Labe razilo malebnou cestu sněhovou pokrývkou. Z dalšího úseku po červené TZ se naskýtají nádherné výhledy do Labského dolu, který se táhne až ke Špindlerovu mlýnu. Také Pančavský vodopád vesele skotačil v paprscích jarního slunce. A dole pod ním se jako užovka klikatila říčka Pančava. Kolem Hančova pomníku jsem se opět vrátil až k Mohyle Hanče a Vrbaty. Okouzlen třpytem sněhových krystalků  a krásou hor jsem ještě nemohl zahájit návrat a prodloužil si cestu po neznačené hřebenové pěšince směrem Medvědín. Ta se poté napojila na červenou TZ. Sníh zde již hodně změkl a tak jsem se několikrát probořil až po kolena. Příroda ze mě taky chtěla, jako daň za takový krásný den, trochu potrápit a dostat ze mě alespoň pár kapek potu.